Košík
0
0,00 Kč
O nás
SRDCE NA KRUŠINCE
Tkaní je jako její život. Někdy je plné barev, záplava tyrkysové v purpuru, jindy zakopává mezi člunky a hledá jak dát řád zašmodrchané osnově.
Její vášeň ke tkaní a vlně se probudila daleko za slanou vodou v komunitě Irského Camphillu. Ovce, drsná krajina, svérázné postavy na dosah a genius loci. Nakažlivá láska k práci s tak krásným dárkem jako je vlna se jí spolu s lanolinem otiskly do rukou. Barvení, předení a tkaní si pod irskými mraky denně mazala na chleba 24 měsíců.
Od té doby stihla mít dvě děti, opravovat dům, starat se o zvířata, třikrát se stěhovat. Znalí a zkušení pochopí, že vedle toho vlněným múzám nezbývá než mlčet. Jejich song se ale začíná ozývat a nese sebou zralost díla zasnoubený s odvahou, kterou je třeba mít a nebránit jí. Kopce u šumavského Krušce možná ty irské zdánlivě připomínají, ale píše se tu zase jiný příběh...
Inspirována krásou šumavské přírody mám tu čest poznávat a rozvíjet toto nádherné řemeslo.
Marie Chvojková - tkadlena
Tkadlena?! Jak vás tohle napadlo? To slyším dost často. No, vždycky jsem chtěla dělat nějaké řemeslo, ale to, co je na tkaní nejlákavější, jsou barvy. To je fakt moje, ty mě hodně baví. A čím déle s nimi pracuji, tím víc jich kolem sebe rozeznávám. Každý den, když jdu do lesa, objevím nějaké dosud neviděné odstíny. A těch nekonečných možností, jak je kombinovat při tkaní…
Fascinuje mě, co to s lidmi dělá, když přijedou ke mě na kurz a vidí všechny ty barevné špulky přízí vyskládané vedle sebe. Představte si to, začnete plánovat a kreslit návrhy, pak se pustíte do vášnivých diskusí, jestli tenhle odstín nebo ten se k té osnově vůbec nehodí? A pak, když začnete pracovat, ztišíte se a uvolníte, najednou je jasné, že je to vlastně jedno. Že tu neplatí žádná pravidla. Když budete chtít, můžete si tam dát třeba všechny ty barvy nebo si to utkat jednobarevné. Najednou vidíte, že každá chyba se dá opravit a taky, jak každý vytváří něco úplně jiného a velmi osobního a jedinečného, protože každý jsme naprostý originál. A v tento moment vidím, jak ti novopečení tkalci začínají na to své dílo a na sebe být hrdí.
Ti, kdo to zažili, už se pak neptají, jak mě napadlo něco takového dělat, protože už tomu rozumí. A bacha, je to docela návykové. Tohle totiž není řemeslo, které patří do muzea, to je živé, hravé a v dnešní době tak potřebné.
Radka Montoniová - švadlena
Chtěla jsem být chirurg, ale dopadlo to takhle....
Stejně jako Marie, miluji barvy a přírodní materiály, a tak se to tak nějak semlelo, že po návštěvě dílny Krušinka jsem tu už zůstala i se svými šicími stroji. Naštěstí tu pro mě měli místo, a tak můžu Mariiným krásným ručně tkaným látkám dávat novou podobu a tvar.
Nejraději šiji jednoduché střihy, které však podtrhují ženskou siluetu, a hlavně se pohodlně nosí.
A taky ráda pletu, ale o tom až někdy příště....